Jednou si koupím hodinky s vodotryskem

27. června 2011 v 16:34 | Elladora :) |  Co tím chtěl básník říci...
A myslím to vážně. Protože po zhlédnutí filmu Tajemství si zcela určitě řeknete podobnou větu. Díky postupu Chtít-Věřit-Dostat si můžete z vesmírného katalogu objednat cokoliv a do několika dnů, týdnů či měsíců vám bude váš kompletní balíček snů doručen v kvalitním balícím papíře i s ozdobnou mašlí navrch. Nevěříte?........Věřte!

Nikdy jsem nebyla příliš duchovně zaměřený člověk. Ano, jako malá jsem v období slávy časopisu Witch věřila, že budu novou českou Hay-Lin a jednoho dne odletím na svém tornádu do Karibiku, dnes ale vím, že taková věc by byla trochu náročná. Navíc mám teď poněkud jiné zájmy, než ovládat přírodní živly. A taky těžko říct, jestli by se mi tohle přání mohlo někdy splnit. Podle tohoto dokumentu ale ano. Celý princip je v podstatě založen jen na tom, abyste danou věc dostatečně chtěli a představovali si ji co možná nejčastěji. Takže až budete chtít milion na vém účtu, stačí v podstatě jen snít na svém zatuchlém gauči o tom, jak vám kolem soukromého bazénu tančí skupina polonahých dívek a nechávají se polévat šampaňským z Francie. Sami vidíte, že to není nijak náročné a pro některé muže to nejpíš bude velmi kvalitní výmluva pro vymýšlení krásek v bikinách. Ale kde jsou výsledky? Také mě to zajímalo a pak jsem si uvědomila, kolik se toho poslední dobou v mém životě stalo. Odpověď byla blíž, než jsem tušila...

Pocházím z obyčejné rodiny, z obyčejného bytu v obyčejném městě. Průměrná holka, která se svou rodinou žije stylem "od výplaty k výplatě". Svého snu - být novinářkou - jsem se pomalu vzdávala v duchu s hrůzou viděla, jak je ze mě pokladní v supermarketu někde na předměstí. To se zanedlouho změnilo a aniž bych si to uvědomovala, vše díky tajemství. Vždycky jsem si hrozně přála počítač. Zatímco většina spolužáků už vlastnila nejnovější model s LCD monitorem, já byla neuvěřitelně vděčná, když se po čtrnácti letech ve dveřích zjevil můj děda z otcovy strany a daroval mi počítač z bazaru. Zní to možná pohrdavě, ale rozhodně to tak nemyslím. V tu chvíli a vlastně i dnes - skoro o čtyři roky později, jsem mu vděčná, že mi umožnil vstup mezi "normální lidi" s obyčejnou "kraksnou" (vysloveno láskyplně ). Samozřejmě jsem časem začala toužit po něčem lepším. A teď - ve třetím ročníku střední školy - mé srdce prahlo po notebooku. Nejen kvůli modernizaci a pokroku techniky, ale i kvůli snu studovat vysokou a vidina přednáškového sálu, kam táhnu svůj desetikilový počítač, mě celkem děsila.

Proto se moje babička zaměřila ve svých křížovkářských soutežích hlavně na notebooky. Sebejistě se mě pokaždé zeptala, který chci a já jsem prstem zabodla do nejdražšího, který časopis Chvilka pro tebe nabízel. Nemusím snad říkat, jak směšné se mi to zdálo a jak jsem nechápavě kroutila hlavou nad babiččinou neochvějnou vírou. Desítky tisíc starých lidí luští v tomhle časopise a zrovna my ten notebook vyhrajem, říkala jsem si skepticky. Asi za dva měsíce přišel šok...Ano, hádáte spráně. Onen nejdražší notebook už mi tři měsíce říká pane. A víte proč? Ne proto, že bych snad náhodou měla štěstí. Ale proto, že jsem si to přála. Každým dnem jsem po tom notebooku toužila víc a víc a představovala jsem si, jak leží na mém stole na vysokošloské koleji v Brně. Teď leží přede mnou a pořád se zdráhám uvěřit, že je opravdu můj. Ale je to tak. Opravdu to funguje na principu objednávání z vesmírného katalogu. Listujete, přejete si a ono to přijde.

Vrtíte hlavou? Dobře. Mým snem bylo vždycky psát. Ne jako teď na blog, který čtu pravděpodobně jen já. Ale do slavných novin. Být jako Phoebe Halliwelová, mít svůj vlastní sloupek a svou fotku na lavičce v parku. Miluju psaní a představa, že se tím jednou budu živit, mě nabíjí pozitivní enrgií. Donedávna byly mé zkušenosti s psaním na úrovni naprostého zelenáče, který asi jednou za život otevřel Slovník spisovné češtiny. A dnes? Tak dlouho jsem toužila po tom, abych mohla pro někoho psát, aby se mě někdo ujal a zkusil to se mnou...A najednou to bylo tady. Stačil jen jeden e-mail z mé strany a věci se rozjely ve velkém. Konečně si můj článek přečetlo více než deset lidí. Potom jsem absolvovala jeden žurnalistický kemp, kde se sešli mladí novináři ze čtyř zemí. Teď jsem obdržela svůj vlastní novinářský průkaz, který mi otevírá spoustu možností. V létě mě čeká Letní žurnalistická škola v Havlíčkově Brodu. A pokud budu mít štěstí, možná se stanu i šéfredaktorkou školního časopisu pro příští rok - ani nevím, kolikrát jsem si v hlavě promítala, jak bude ve školním plátku vytištěné mé jméno v kolonce ŠÉFREDAKTOR... Tohle všechno - notebook i úspěchy v žurnalistice - mě potkalo během necelých čtyř měsíců. A v podstatě jsem pro to nemusela ani hnout prstem...Stačilo jen hodně chtít, věřit a ono to přišlo samo.

I pro mě to pořád zní neuvěřitelně, ale je to tak. Z divné šprtky, která málokdy něco dokázala, se stala spokojená holka se splněnými sny. Všechno díky tajemství. Můžete se smát kolik chcete, ale heslo, které mi vtloukali všichni okolo do hlavy "Ale ono nestačí jen chtít" jsem jednoduše pozměnila na "Stačí jen chtít a věřit". A až mě jednou uvidíte letět v tom obrovském tornádu jako Hay-Lin vzpomeňte si, že i vy máte své tajemství. A dál už závisí jen na vás, jestli ho využijete nebo své sny zazdíte ve stěnách supermarketu...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Monica Otmili Monica Otmili | Web | 1. července 2011 v 11:15 | Reagovat

tajemství jsem sice neviděla, ale četla, to je podovné a rozhodně na to věřím. troufám si říct, že použití už se mi i podařilo, sice ne úplně do puntíku, ale podařilo. :-)

2 Wendy Wendy | 1. července 2011 v 17:40 | Reagovat

Já teda ne že bych moc věřila na takové filmy, ale tenhle mě fakt dostal :)...Tak to je fajn, že se ti to povedlo, příště si přej něco obřího, třeba vilu v Malibu :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama