Jak jsem (ne)klidně odmaturovala...

2. srpna 2012 v 19:57 | Wendy :) |  Deník vysokoškoláka aneb První kroky na UP v Olomouci
Zdravím lidi :).

Pro těch pár, kteří můj blog čtou: Jsem konečně po dlouhé době zpátky.
Pro ty, kteří sem zabloudili náhodou: (Google nepracuje jak má, kočka vám skočila na klávesnici,...): Vítejte :D!



Před dvěma měsíci skončil šílený kolotoč známý spíše pod názevm MATURITA. Co na to říct a kde vlastně začít? Ve škole jsem odjakživa proplouvala celkem bez problémů a střední pro mě byla bez přehánění celkem brnkačka. Na vysvědčení jsem po celých 13 let docházky neměla horší známku než dvojku. Tím nechci říct, že bych se cítila jako génius a už vůbec ne jako člověk, co se chce chlubit studijními výsledky (v dnešní době je to spíš pro ostudu), ale fakt je, že škola je asi to jediné, co mi šlo. V čem jsem byla dobrá, co jsem znala, co jsem uměla a s čím si mě spojovala většina lidí. Spolužáci mě viděli jenom jako šprtku a já po pár letech přestala bojovat. Neměla jsem už sílu vysvětlovat, že šprt je pro mě někdo, kdo sedí doma celé dny nad učebnicemi, nemá osobní život, nejlepší přátelé jsou maximálně jeho rodiče a dokáže se bavit jen s učiteli, aby to "mělo úroveň". Já byla jiná...

Neměla jsem problém seznamovat se s lidmi, dávala jsem opisovat úkoly i písemky, trpělivě vysvětlovala kdeco, o víkendech jsem chodila pařit jako ostatní a na učitele jsem si dokázala nejednou pořádně otevřít zobák. Zkrátka taková normální holka, co jen měla štěstí, že má fotografickou paměť a naučit se na písemku jí zabere zhruba patnáct minut. Na maturitu pak jen dva dny. Ale co bych se tu chvástala. Stres jsem si prožila jako každý jiný, možná ještě větší. Učení na maturitu jsem odkládala tak dlouho, že jsem najednou měla přijít za dva dny před komisi a neotevřela jsem ještě ani jednu tlustou složku s otázkama. Zatímco kamarádky volaly, jak je super mít to všechno za sebou a jak to bylo lehké, já brečela až do tří hodin do rána, jak jsem pitomá a proč jsem se neučila dřív.

I já jsem patřila mezi ty, co říkali: "Bože, jak může někdo nechávat učení až na svaťák?" Ale sama jsem na to měla dva dny a ještě teď se oklepu při vzpomínce na to, jak mizerně mi bylo. A nikdo mě neutěšoval. Víte, každý spoléhal na to, že jsem chytrá. Každý pohrdavě odfrkl: "No jasně, co ty se máš co stresovat? Jestli to nedáš ty, tak kdo jiný?" Každý nad tím mávl rukou, jen si mysleli, že se předvádím, že chci jen zapadnout se svými obavami ze zkoušky dospělosti. Místo toho jsem celé noci nespala, odkládala jsem učení kvůli přípravě na přijímačky, hysterčila při pohledu na důkladně urovnané hromádky sešitů a složek za celé čtyři ročníky a modlila se, aby při mě stáli všichni svatí.

Nebylo to fér, ale co jsem mohla dělat. Byla jsem ve stresu víc než všichni ti flákači, co nic nedělali celou střední školu. Oni mávli rukou a řekli si, že to nějak dopadne. Já to nedokázala. A tak zatímco facebook zaplavily zprávy typu: "Joooooooo, dal jsemto! Je to tam!", já seděla doma a....brečela. Samozřejmě, že zpětně se mlátím do hlavy - místo učení jsem radši propadla zoufalství. Ale učit jsem se nemohla - jednak jsem přes závoj slz nic neviděla a jednak mě z neustálého fňukání bolela hlava. Nakonec jsem z toho všeho dostala ještě horečky. K maturitě jsem se připlazila o dvě a půl hodiny dřív (jela jsem už v pět ráno) naprosto vyčerpaná, nevyspaná, bledá, třesoucí se a nenaučená. Měla jsem pocit, že jsem zapomněla i vlastní jméno a dobře jsme věděla, že z většiny předmětů umím maximálně prvních deset otázek. Víc ani ťuk.

Kolem mě procházeli chodbou učitelé a při pohledu na mě se zastavovali. Počítala jsem to. Během půl hodiny mě utěšovalo šest učitelů. Šest! Včetně těch, kteří mě za celé čtyři roky neučili. Dodnes to nedokážu pochopit, ale odmaturovala jsem s jednou jedinou dvojkou a tu jsem ke všemu měla z praktiké zkoušky. Ústní maturity jsem všechny zvládla za jedna. Ostatní to brali jako hotovou věc, moje babička by to nejspíš komentovala slovy: "Hloupí mají štěstí." :D. Samozřejmě, že pak na mě všichni ještě byli naštvaní protože si mysleli, že jsem to všechno jen hrála (no jistě, falešné horečky mám nejradši :D), ale já věděla svoje. Usmívala jsem se, ale v duchu jsem si slíbila, že takhle to na vysoké nepůjde. Že to nenechám na poslední chvíli, protože takhle už bych se nikdy v životě cítit nechtěla...

Takže vás oficiálně zdravím jako maturant s vyznamenáním, který byl přijat na dvě vysoké školy a vypadám tudíž jako typický samolibý šprt, co má potřebu vytahovat se na netu. Ale nenechte se mýlit - ve skutečnosti vás zdraví psychicky labilní holka, která se přecenila (například když si zvolila vyšší maturitu z češtiny), která se neumí učit a odkládá všechno na poslední chvíli, která by si nejradši dala pár facek za svou lenost a která má akorát potřebu sypat si popel na hlavu na blogu, který nikdo nečte :D. Tím částečně uzavírám téma maturity (v dalším článku se o ní stejně ještě zmíním) a představuji se vám jako budoucí student Univerzity Palackého, který se s vámi hodlá dělit o život vysokoškoláka tak důkladně a často, jak jen bude moct ;).

Díky všem, kteří tohle přečetli. Původně to měl být článek na úvod téhle rubriky, ale spíš jsem se potřebovala vypovídat. Dát světu vědět, že šprti obvykle nejsou šprti a není dobré na ně kašlat kvůli tomu, že se jim ve škole daří. Podpořit ty, co na tom byli nebo budou stejně, protože zkrátka vím, že mě vyslechnete a možná i pochopíte. To jen abyste aspoň vy věděli, že i já mám strach. Protože mí přátelé by tomu nikdy neuvěřili...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Domeček pro panenky Domeček pro panenky | 5. listopadu 2012 v 1:42 | Reagovat

Úžasnej článek, jako bych četla charakteristiku sebe :D

2 Wendy :) Wendy :) | 29. prosince 2012 v 22:58 | Reagovat

Díky moc :D...No já vím, je nás takových víc, díkybohu, že ses ozvala :D. Nejhorší na tom je, že ani teď na vysoké jsem se nepolepšila a pořád dělám všechno na poslední chvíli :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama