Proč zrovna já?

23. dubna 2013 v 22:07 | Wendy :) |  ...Téma týdne...?
Po několika měsících jsem se rozhodla vrátit na svůj blog. Podívat se, co je nového, zasmát se starým věcem, které mě ještě před rokem trápily a zavzpomínat na chvíle, kdy jsem mohla usednout k internetu a napsat článek. Protože jsem měla čas. A když vejdu a vidím Téma týdne "Proč zrovna já?", musím se smát. Jak aktuální otáka těsně před zkouškovým, vážně...



Bylo by nanejvýš domýšlivé se domnívat, že kdybych vypsala všechná svá "Proč já?" podrobně, že by je vůbec někdo četl. Rozhodla jsem se proto tyhle svoje malé trápení lidského bytí hodit do trochu stručnějšího seznamu (ano, vysoká škola vás naučí dělat si stručné poznámky - hodí se obzvláště v přednáškách z fonetiky, kdy při prezentaci profesor běží rychlostí 10 slidů za minutu) a uvést vás do svého života:

PROČ ZROVNA JÁ... :
  • byla vybraná jako vhodný adept ke studiu bohemistiky? Jít studovat češtinu nebo žurnalistiku byl můj sen dlouhou dobu. Nedokázala jsem si představit, že bych v životě mohla dělat něco jiného, než se válet v knížkách psát články a hloubat o nesmrtelnosti brouka. Není třeba říkat, že nástup na UPOL byl trochu šok. Ze čtení se stala nutná povinnost a moje hodnoty se úplně obrátily - beletrie je pro mě trochu utrpení, protože jsem se tenhle semestr ještě nevyhrabala z 19. století. Skoro jako by žádné jiné knížky ani neexistovaly a mně se při jméně Mácha nebo Němcová doslova ježí chlupy na rukou. A právě naopak mě baví sekundární literatura, ta odborná. Na střední by mě na ni nejspíš nikdo nedonutil sáhnout a tady jsem schopná obcházet regály v knihovně do nekonečna a vybírat si, jestli si přečtu něco z kognitivní lingvistiky nebo se pokusím přelouskat děsivou knihu o počátcích strukturalismu. Ve zkratce - studium tady bych za nic na světě nevyměnila, ale občas se musím ptát, kdo měl ten skvělý nápad mě přijmout na obor, na který se očividně nehodím... S každým přibývajícím týdnem mám pocit, že jsem o něco hloupější, zatímco všichni mí spolužáci intelektuálně dozrávají. No, ještě pořád se můžu spolehnout na to, že na univerzitě zůstanu - třeba jako prodavačka v bufetu :D.
  • mám smůlu na chlapy? Zdaleka to není mou neschopností (dobře, možná z poloviny), ale špatným výběrem fakulty. Filozofická byla dobrá volba pro můj profesní život, ale rozhodně ne pro ten milostný. Ze směšně nízkého procenta všech kluků na naší fakultě se stává doslova hrstka, když vezmete v potaz fakt, že minimálně polovina z nich je zadaná nebo jsou to gayové. Popřípadě zadaní gayové. Jediné pozitivum je, že jsou z nich bez přehánění báječní kamarádi. Negativum zase to, že mě v budoucnosti čeká jen zoufale prázdný byt. A hodně, opravdu hodně koček...
  • si neumím organizovat čas, nechávám všechno na poslední chvíli a jsem tak hrozně nezodpovědná? Tohle asi nebude nutné nijak rozepisovat, myslím, že tímhle syndromem trpí drtivá většina studentů. Já jsem ale extrémní případ. Na co se stresovat důležitým referátem na úterý moc dopředu? Lepší je začít ho dělat v pondělí okolo jedenácti, jít spát o půl čtvrté ráno a po dvou hodinách zase vstávat. A pak celý den vypadat jako zombie. Proč si rozvrhnout práci na celý víkend a být připravená na semináře? Radši už po stopadesáté shlédnout všechny díly Přátel a všechno se slzami v očích a nadávkami typu "To ti patří, ty krávo, neměla ses válet" dodělávat v neděli večer. Na co se stresovat, že nemáte sepsaný motivační dopis, který měl být odeslaný k včerejší půlnoci? Radši sednou na net a napsat o tom trpaný článek na blog :D... A konečně - proč si zjišťovat info k článku moc dopředu? Lepší je s kamarádkou psát dvoustránkové "Téma měsíce" na poslední chvíli (večer před uzávěrkou) a pak být pochválené za skvělý článek. A v čem že je to vůbec lepší? Já se naučila, že daleko lépe a hlavně kvalitněji pracuju pod nesnesitelným tlakem. Už se těším, až budu za měsíc den před zkouškou brečet nad vlastní blbostí a neschopností vyměnit seriály za skripta :D...
  • se umím dokonale ztrapnit při každé příležitosti? Vysoká škola mě naučila (kromě tabulky konsonantů a toho, že Mácha byl žárlivé hovado) smát se sama sobě. Příchodem na univerzitu se totiž nic nemění, je to jako pokračování střední, kde jste věčně byli za trotla, akorát to vnímá více lidí. A tak nemáte nouze o historky z hodin, kdy díky panické hrůze z veřejných projevů zapomenete dýchat a pak při referátu zníte jako hodně nervózní a pokažený vysavač (tak mě definovala jedna kamarádka na střední škole, když jsem přednášela o korejské válce a málem se z toho zhroutila). Milionkrát se vám stane, že když se snažíte sofistikovaně projít kolem hezkých učitelů, tak se polijete kafem, zakopnete, narazíte do dveří, popřípadě ještě sejmete i jeho. Stejně tak si dávejte pozor na to, o kom mluvíte. Až se budete smát učitelům, jak jsou směně opálení, trhají hlavou jako holub a jak je váš kamarád viděl na záchodě čůrat, počítejte s tím, že budou stát za vámi a všechno to uslyší. Až budete psát písemku z fonetiky, nesnažte se zapůsobit vymyšlenými znalostmi a radši odevzdejte prázný papír. Ono by se vám klidně mohlo stát, že se vám pak učitel i celá třída vysměje za to, že fonetický přepis "čočky" opravdu není "džodžka".
Původně jsem myslela, že těch "proč zrovna já?" bude víc, ale protože jsem se nečekaně rozepsala, nebudu vás unavovat. A sebe taky, protože už je to více než týden, co jsem se naposled vyspala a musím říct, že mi to solidně leze na mozek. Ale musím říct, že se mi opravud ulevilo a nejspíš tu budu opravdu častěji, protože když se z toho člověk vypíše, je mu daleko líp. A může pak mít pocit, že toho jednoho člověka, který si tohle přečte, to vážně bude ohromně zajímat :D...
Zápočtům zdar :)!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama